O významu
futurologie pro politickou praxi
Prof. Dr. Karel
Skalický, Th.D., teológ
Lidé se zabývali futurologií mnohem
dříve, než ji tak nazvali. Provozovali ji po celé trvání lidské historie pod
jinými jmény. Provozovali ji jako divinaci či mantiku, jak byla tato činnost
nazývána v Řecko-římském kulturním prostoru. Řekové a Římané, ale i Babyloňané a
Egypťané, ba vůbec všechny nám známé národy, se snažili různými metodami odhalit,
co člověka a jeho společenství čeká a co ho nemine. Budoucnost je totiž
enigmatická. Slibuje i hrozí, a tím v nás vyvolává naději i strach. Všichni více
méně uvědoměle žijeme v očekávání věcí příštích, které ovšem mohou být příznivé
i nepříznivé, dobré nebo zlé. Budoucnost byla proto pociťována vždy jako výzva.
A člověk se snažil osten této výzvy ulomit divinaci.
Co je to divinace? Podle nejkratší
přibližné definice je divinace magická metoda poznávání budoucnosti. V kontextu
našeho setkání mne však nezajímá ani definice, ani fenomenologický popis
divinace, jako spíše předpoklady, z nichž vychází a na nichž se zakládá.
Základním předpokladem magického přístupu k hádání budoucnosti je přesvědčení,
že budoucnost je už nějak obsažena v přítomnosti, že je v přítomnosti už nějak
přítomná. Tato přítomnost budoucnosti v přítomnosti, ač obyčejnému lidskému
pohledu nepostižitelná, je v ní už tak vepsána, tak zaznamenána a zakódována, že
stačí, abychom dovedli tento skrytý, tajemný záznam dešifrovat a budoucnost
ztratí svou enigmatickou tvář.
Jenomže k dešifrování tohoto
skrytého záznamu je zapotřebí zvlášť cvičeného, zvlášť obeznalého, zvlášť
uschopněného oka; oka, které by bylo zasvěceno do četby onoho zvláštního písma,
jímž je budoucnost v přítomnosti vepsána. Divinace je tak jakési znalecké umění
interpretace oněch známek a znamení, jimiž je budoucnost v přítomnosti zapsána.
Jak si toto znalecké umění četby
budoucnosti osvojit, na to byly různé recepty, často velmi „technologické", o
nichž se nebudu šířit. Avšak jeden fenomén, rozšířený v západní antické
předklasické kultuře stojí za zmínku. Je to fenomén Sibyl. Kdo to byly Sibyly?
Latinský spisovatel Servius říká, že „Sibilla dicitur puella cuius pectus numen
recipiť, což by se dalo přeložit poněkud volněji jako „dívka nadaná posvátně
věšteckým duchem". O těchto Sibylách se Platón ve svém dialogu Fedro
vyjadřuje s velikou úctou a uznáním, protože tyto ženy prý předpovídaly
budoucnost z božské inspirace, která je uváděla do takového vytržení mysli, že
vypadaly, jako by byly pomatené. Platón však zdůrazňuje, že to byla pomatenost
nikoliv patologická, ale božská.
Dnešní futurologové se ovšem od
tohoto starověkého hádání a předpovídání budoucnosti značně liší. Zatímco
starověcí „futurologové" pozorovali blesky, stromy, keře, plody, ptáky, jejich
tah a jejich játra a mnoho dalších jevů, které chápali jako šifry budoucnosti,
dnešní futurologové jsou skromnější a zaměřují se spíše na současné hospodářské,
společenské a kulturní trendy.
Jsou skromnější v tom smyslu, že se
nesnaží budoucnost ani uhádnout, ani hádat, ale jen odhadovat. Jejich výpovědi o
budoucnosti nejsou proto apodiktické: to a to se jistě stane, ale kondicionální,
podmíněné: budou-li pokračovat tyto dnešní trendy, pak můžeme za tolik a tolik
let počítat s těmito katastrofami, nebo: dojde-li k těmto vynálezům, nebo k
těmto konfliktům, nebo k těmto politickým konstelacím, můžeme očekávat tyto
situace, které lze nastínit těmito scénáři. Dnešní fuiurologie proto pracuje -
jak se mi zdá - s poněkud jiným pojetím budoucnosti, než divinace. Jde o dvě
pojetí, jejichž rozdíl vysvitne na dvou odlišných příbězích vyprávěných ten
první Řekem, kdežto ten druhý Hebrejcem. Mám na mysli příběh o králi Oidipovi a
příběh o proroku Jonášovi.
O Oidipovi, ještě dříve než se
narodí, existuje předpověď, kterou se jeho otec dozví, předpověď, že Oidipus, až
vyroste, zabije svého otce a ožení se se svou matkou. Proto chce Oidipův otec
tuto předpověď zneplatnit tím, že novorozeného Oidipa odevzdá pastýři, aby ho
utratil. Božská předpověď se však splní i proti lidským snahám, které se pokouší
uskutečnění předpovězené budoucnosti znemožnit. Jak je z celého příběhu patrno,
budoucnost je v něm pojata jako něco, co je naprosto jednoznačně určeno, takže
se uskuteční i přes všechny lidské snahy ji znemožnit. Tato budoucnost je totiž
schopna ve svém jednoznačném předurčení obelstít a uskuteční se právě skrze
jejich jednání, kterým se jí snažili znemožnit. Podivně lstivá je tato
dialektika řeckého osudu. A mám za to, že tato řecká lest osudu nemá tak daleko
k oné Hegelově dějinné Lsti Rozumu, která si dovede posloužit i těmi lidskými
záměry a snahami, které zdánlivě jsou přímo proti uskutečnění záměrů absolutního
Rozumu.
Trochu jinou budoucnost máme v
biblickém příběhu o proroku Jonášovi. Ten z pověření Hospodinova, který ho
posílá kázat proti Ninive, jde do tohoto velikého města, jehož nepravost
vystoupila až před tvář Boží a volá proti němu, co mu Bůh nařídil: „Ještě
čtyřicet dnů a Ninive bude zničeno." Tento ortel se zdá bezpodmínečný. Zdá se,
že dny Ninive jsou sečteny. Tak to alespoň chápe Jonáš. Jenže stane se cosi, co
nepředvídal. Ninive se pod dojmem Jonášova kázání odvrátilo od své nepravosti,
takže Bůh, když viděl, jak lituji své zlé cesty a jak ji opouštějí, i on litoval,
že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil, a neučinil ho. Jonáš se proto velice
rozčílil. Zřejmě i on dával přednost budoucnosti jednoznačně určené. Ale
Hospodin mu řekl: Tobě je líto, že uschl skočec, pod kterým odpočíváš a mně by
nemělo být líto tohoto velikého města, v němž je tolik lidí a tolik dobytka?
Jak je vidět z tohoto příběhu,
biblická budoucnost není jednoznačná, je podmíněná. Zůstane-li Ninive vězet ve
své nepravosti, za čtyřicet dnů s ním bude konec. Rozhodne-li se však svobodně
odvrátit se od své nepravosti, zničeno nebude. Jinými slovy to znamená, že
budoucnost není v přítomnosti obsažena jednoznačně, ale dvojznačně, ba možná i
mnohoznačně. A to proto, že budoucnost se tu napojila na jeden nevypočitatelný
činitel, totiž na lidskou svobodu. V biblickém příběhu je toto napojení podáno
sice jen narativně, spekulativně (či metanarativně) však bude rozvedeno až v
pozdním středověku, a to jezuitskou humanistickou teologií Molinovou, která
proti dominikánské deterministické teologii Baňezově vytvoří pojem tzv. „futuribilii".
V prvním přiblížení by se dala tato futuribilia opsat jako soubor všech
možných budoucích alternativ, které musíme postulovat, vezmeme-li vážně
skutečnost, že člověk je svobodný, takže to, co svým rozhodnutím v budoucnu
uskuteční, předpokládá zároveň jiné neuskutečněné přesto však uskutečnitelné
alternativy, které by byl uskutečnil, kdyby se byl rozhodl jinak, než se rozhodl;
alternativy, které sice člověk, jenž je neuskutečnil, nemůže dobře znát, ale
které zato zná Bůh, jenž ve své prozřetelnosti počítá s lidskou svobodou.
Mám za to, že dnešní futurologie
předpokládá takové pojetí budoucnosti, které je mnohem bližší tomuto biblickému
a jezuitskému pojetí, než onomu řeckému, které se v Baňezově teologii dožaduje
též svého pokřtění. Zda právem, o to se vedly dlouhé spory, které nakonec
vyzněly do prázdna. Nicméně myslím, že odpor, který křesťanská církev vždycky
měla vůči divinaci, napovídá, že duch křesťanství se nemůže dobře smířit s tím,
že budoucnost by byla v přítomnosti obsažena jednoznačně. A moderní futurologie,
aniž si to třeba uvědomuje, se rozhodně kloní na síranu mnohoznačné budoucnosti.
Dnešní futurologie se mi však zdá jak svou povahou tak svou metodologií spíše
futurografií než futurologií, protože spíše popisuje
budoucnost, než aby o ní hloubala. Je to konečně pochopitelné. Neboť uráčí-li se
občas ekonomičtí a političtí manažeři obrátit se na pěstitele této nové vědy se
svými otázkami, nechtějí slyšet filosofické úvahy o budoucnosti, ale chtějí
vědět, zda kapitál, který dnes investují do zamýšlených projektů, nebude
budoucím vývojem promarněn. Proto mají zájem o nejpravděpodobnější popis
budoucích možných vývojů a ne o hlubokomyslné úvahy o budoucnosti jako takové.
Mají zájem o budoucnost nakolik je ekonomicky, mocensky a politicky využitelná.
Mají zájem o fuíurologii jen nakolik je futurografie, zatímco futurologie
jako futurosofie je nezajímá.
Toto je ovšem optika
utilitaristická, která může být krátkodobě chytrá a úspěšná, ale nakonec vždycky
příliš krátkozraká. Dlouhodobé civilizační proměny mají pro své posuny a vzmachy
zapotřebí silnějších motivací než jsou ty utilitarisíické. Takové silné motivace
se však neobejdou bez silné naděje. Ta však není možná bez obzíravých a
daiekozřivých výhledů do budoucnosti. Ty však nejsou možné bez futurologie,
která by byla netoliko futurografií, ale futurosofií, hlubokou,
realistickou a přesto prorockou futurosofií.
Taková futurosofie nám však musí dát
něco víc než sérii hypotetických scénářů popisujících svět jak bude vypadat za
třicet, za padesát nebo za sto let. Musí nám dát výhled až na konečné vyústění
celého lidského příběhu na této zemi, neboli, musí odpovědět na otázku po cíli a
smyslu lidských dějin jako celku. Nedovedu si totiž představit humanismus
opravdu silný, což znamená humanismus inspirující k velikému úsilí o lidskost
univerzálně altruistickou čili prostou nacionální, rasové, třídní, politické,
ideologické a náboženské nenávisti, humanismus vždy vstřícný a otevřený dialogu
a podle možností i účinné pomoci, bez tohoto pevného Archimedova bodu Omega. Na
tom se jistě shodne naprosto převážná většina lidí, protože požadavek cíle a
smyslu lidských dějin je vůbec první a základní požadavek lidského rozumu
myslícího globálně. Člověk si přece nemůže dobře myslet, že příroda
vyprodukovala rozum jen proto, aby mu nakonec dokázala, že je jen absurdní
emanací nerozumu. Rozum, Logos se proto musí i přes veškerý nerozum, který se
prozatím ještě v našem světě až příliš roztahuje a někdy dokonce i vládne,
prosadit. Prosadit ne násilím, i když to je někdy též nutné. Ne prací, i když ta
je nanejvýš potřebná ba povinná. Ne jen organizací, i když ta je velice užitečná.
Ne jen vědou, i když ta je po deseti Božích přikázáních jedenáctým přikázáním
našeho rozumu. Ne jen technikou, i když bez ní se dnes neobejdeme, Ani ne jen
tím vším dohromady. Chceto ještě něco nad to, něco nevypočiíatelného a
nemanipulovatelného, něco, co někteří nazývají inspirací či múzou, jiní vanutím
či vnuknutím Ducha a opět jiní osvícením či milostí a ještě jiní prostě pomocí
Boží.
Je to něco, co jakoby k nám
přicházelo z jiného světa, co však přesto ovlivňuje budoucnost tohoto našeho
světa, ba víc, co ji do určité míry znovu tvoří. Tato budoucnost ovšem není už
jen futurum, ale spíše adventus. Není to budoucnost, která vyrůstá
jen z možností dřímajících v přítomném jsoucnu, ale je to budoucnost
přicházející - adveniens - jakoby shůry, aby rozdmýchala v přítomném jsoucnu
něco nového, co by se jinak nikdy nerozhořelo. Proto všude v povědomí lidstva je
více či méně výrazně přítomno přesvědčení, že vyšší božské síly vycházejí svými
nečekanými a nepředvídatelnými sděleními a zjeveními člověku vstříc, aby mu
pomohly orientovat se v nepřehledném labyrintu skutečnosti a poodhalily mu onu
polární hvězdu bodu Omega, k němuž směřuje vesmírný vývoj a lidské dějiny. A s
tím bych mohl skončit.
Nicméně, dovolte mi, abych přece jen
dodal ještě jednu věc, kterou nemohu dobře zamlčet. Tento bod Omega je totiž v
povědomí židů, křesťanů a muslimů nějak spojen se vzkříšením či zmrtvýchvstáním
člověka čili s jeho transfigurací, proměněním a oslovením. Je to zajisté smělá
idea, která se v náznacích vyskytovala i ve starých mysterických kultech a je
přítomna i v zoroastrismu. Ba víc; dnes se tato idea rozvíjí nejenom v díie
Teilharda de Chardina, v bohatě rozvětvené teologii naděje a ve filosofii
vzkříšení francouzského filosofa Jeana Guittona, ale byla svým způsobem přijata
i bývalým ideologem komunistické strany Rogerem Guaraudym, který neváhal napsat,
že není-li možné zmrtvýchvstání, resurrection, není možná ani
revolution. Tato idea však nepřitahuje jen teology a filosofy. Známý fysik a
kosmolog Frank J. Tipler jde ve své poslední knize The Physic of Immortality
tak daleko, že dokazuje toto konečné, eschatologické zmrtvýchvstání matematicky.
Necítím se kompetentní vyslovovat se
o správnosti tohoto matematického důkazu, k jehož možnosti mám jako teolog své
výhrady, o nichž se tu nemíním šířit. Zmiňuji se o tom hlavně proto, abych
otřásl dnes ještě dosti rozšířeným názorem, že takové věci jako vzkříšení a
zmrtvýchvstání nepatří do vážné a slušné vědecké společnosti. Ne patří tam. A
patří tam navíc tehdy, když se začne mluvit o budoucnosti. Vždyť co by byla
budoucnost, kdyby smrt, skon a zmar měly mít poslední slovo? Ne, prostá,
přímočará a přece hluboce esenciální logika našeho rozumu nám napovídá, že
jediný možný smysl tohoto křehkého, pomíjivého a často tak bolestného byť přesto
tak krásného života spočívá v produchovnělé a znesmrtelněné Plnosti života. V té
Plnosti života, do níž - mám-li hovořit ze svého nehlubšího přesvědčení -
vstoupil skrze své utrpení a smrt člověk Ježíš z Nazareta, jenž se tím stal
Kristem, což znamená prožhnutím a prozářením Božího Ducha přetvořeným Novým
člověkem, který je počátkem nového člověčenstva ba celého nového stvoření, o
němž zpívali v dalekozřivém jasnozření ti zvláštní a jedineční dávnověcí
futurologové, jimiž byli izraelští proroci.
Text bol publikovaný - Sborník
příspěvků ze 4. mezinárodního kolokvia „Koncipování budoucnosti v Evropě´97“.
Praha 1997, s. 16-19.
Prof. Dr. Karel Skalický, Th.D.
Katedra systematické a ekumenické teologie
Teologická fakulta JU
Kněžská 8
370 01 České Budějovice
Tel.: + 420 387 773 514
E-mail: skalicky@tf.jcu.cz
Spätné odkazy: Tu môžete mať link! | Predávame textové odkazy!
HĽADÁME SPONZOROV
PRE NAŠE NEKOMERČNÉ PROJEKTY
www.astronomia.sk
|
www.biologia.sk | www.botanika.sk
| www.dejiny.sk | www.economy.sk
| www.elektrotechnika.sk |
www.estetika.sk | www.farmakologia.sk
| www.filozofia.sk | www.fyzika.sk
| www.futurologia.sk | www.genetika.sk
| www.chemia.sk
| www.lingvistika.sk | www.politologia.sk
| www.psychologia.sk
| www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk
| www.veda.sk I www.zoologia.sk
tagy / značky
futurológia
náuka predpoveď
výskum svet
budúcnosť prognostika
futuristika veda
politika ekonómia
ekonomika média
kríza
apokalypsa
inovácie komunita
osveta
spoločnosť štát komunikácia
demokracia
kultúra kontrola výchova
transparentnosť kapitalizmus
komunizmus
plánovanie trh ľudstvo
človek práca
prognózovanie solidarita utópia
civilizácia
chaos čas
pokrok
vízia kvalita
participácia perspektívy stratégia
