Evropské volby nám brzy tvrdě připomenou, že Evropská unie
zažívá existenciální krizi. Týká se to především zemí eurozóny, které se
potýkají s ovzduším nedůvěry a dluhovou krizí. Ta ještě zdaleka neskončila –
nezaměstnanost trvá a hrozí deflace. Nic není tak daleko od pravdy jako
představa, že to nejhorší je za námi.
|
„Je na čase uznat, že existující evropské
instituce nejsou funkční a je třeba je znovu vybudovat. Jde o to,
aby demokratický systém a veřejné instituce dokázaly znovu získat
kontrolu nad globalizovaným finančním kapitalismem 21. století a
efektivně jej regulovaly.“ |
I to je jeden z důvodů, proč jsme byli velmi zvědaví na návrhy
našich německých přátel z Glienické skupiny z konce roku 2013, jejichž cílem
bylo posílit politickou a fiskální unii zemí eurozóny. Obě naše země již brzy
přestanou hrát zásadní roli ve světové ekonomice. Pokud se včas nesjednotíme a
neprosadíme v rámci pokračující globalizace své pojetí společnosti, nakonec
zvítězí pokušení uzavřít se uvnitř vlastních hranic. Potíže, s nimiž se nyní
potýká Unie, nejsou nic proti napětí, které by díky tomu vzniklo. Jako ekonomové,
politologové, novináři a především občané Francie a Evropy se nechceme smířit s
atmosférou rezignace, která nás ochromuje. Tímto manifestem bychom rádi přispěli
k debatě o demokratické budoucnosti Evropy a dále rozvinuli návrhy Glienické
skupiny.
V zemi nikoho
Je na čase uznat, že existující evropské instituce nejsou
funkční a je třeba je znovu vybudovat. Jde o to, aby demokratický systém a
veřejné instituce dokázaly znovu získat kontrolu nad globalizovaným finančním
kapitalismem 21. století a efektivně jej regulovaly. Systém jednotné měny s
osmnácti různými veřejnými deficity, s nimiž trhy volně spekulují, osmnácti
různými způsoby odvodu daní a sociálními dávkami, které si vzájemně konkurují –
to prostě nefunguje a nikdy fungovat nebude. Země eurozóny se rozhodly, že budou
sdílet svou měnovou suverenitu a vzdají se tak jednostranné devalvace. Jenže
nepřišly s novými společnými ekonomickými, fiskálními a rozpočtovými nástroji.
Ocitli jsme se v zemi nikoho, a to je nejhorší ze všeho.
Nejde o to sdílet všechny daně a vládní výdaje. Evropa se dnes
až příliš často hloupě vměšuje do věcí, které nejsou vůbec podstatné (třeba výše
daně z přidané hodnoty kadeřnictví a jezdeckých klubů), ale co se týče klíčových
záležitostí (například daňových rájů nebo finančních regulací), je až žalostně
neschopná. Pořadí priorit je přitom nutné otočit – není třeba, aby Evropa
ovlivňovala otázky, s nimiž si členské země dokážou poradit samy, její vliv je
naopak třeba tam, kde je klíčové vystupovat jednotně.
Daňová spravedlnost
Abychom byli konkrétní: cílem našeho prvního návrhu je, aby
země eurozóny, počínaje Francií a Německem, sdílely korporátní daň (CIT).
Mezinárodní korporace se chtějí vyhnout placení daní a sázejí na skuliny v
zákonech a rozdíly mezi legislativami. S jednotlivými zeměmi si při tom hrají
jako kočka s myší. Národní suverenita se tak stala iluzí. Aby bylo možné bojovat
proti této „daňové optimalizaci“, je zapotřebí suverénní evropská autorita, jež
bude schopná stanovit společný daňový základ – co nejobecnější a přísně
regulovaný. Každá země by si pak mohla určit svoji vlastní korporátní daň s
minimální sazbou kolem dvaceti procent a s dodatečnou sazbou ve výši deseti
procent vybíraných na federální úrovni. To by umožnilo eurozóně reálný rozpočet
ve výši od půl do jednoho procenta HDP.
Glienická skupina správně poukazuje na to, že takový rozpočet
by umožnil eurozóně uskutečňovat investiční a pobídkové programy – především ty,
které souvisejí s životním prostředím, infrastrukturou a vzděláváním. Na rozdíl
od našich německých přátel se domníváme, že je důležité, aby rozpočet eurozóny
pocházel z evropské daně, nikoliv z příspěvků jednotlivých států. V časech
strádajících rozpočtů je třeba, aby eurozóna ukázala, že dokáže vybírat daně
spravedlivěji a efektivněji než samotné státy, jinak jí lidé nepřiznají právo
tyto peníze utrácet. Kromě toho je nutné velmi rychle zavést automatickou výměnu
bankovních informací uvnitř eurozóny, ustavit společnou politiku
progresivnějšího zdanění příjmů a majetku a zároveň společně aktivně bojovat
proti daňovým rájům mimo zónu. Evropa se musí podílet na prosazení daňové
spravedlnosti a politické vůle v globalizovaném světě – to je tedy obsah našeho
prvního návrhu.
Vznik evropské komory
Náš druhý návrh je nejdůležitějším bodem tohoto manifestu a
navazuje na výše řečené. K tomu, aby bylo možné vyjednat daňový základ
korporátní daně či – v širším smyslu – řešit a přijmout fiskální, finanční a
politická rozhodnutí o tom, co je možné v budoucnosti sdílet demokraticky, a
přitom suverénně, je třeba ustanovit parlamentní komoru eurozóny. Také v tomto
bodě souhlasíme s našimi německými přáteli z Glienické skupiny. Ti ale váhají
mezi dvěma možnostmi: buď parlament eurozóny sestávající z těch členů Evropského
parlamentu, kterých se to týká, anebo nová komora parlamentu – shromáždění části
členů národních parlamentů. Jedině toto druhé řešení, které navazuje na tři roky
starou myšlenkou „evropské komory“ Joschky Fischera, by podle nás vedlo k
politické unii. Není možné národním parlamentům zcela odejmout právo rozhodovat
o daních. Suverenita Evropského parlamentu se naopak může opírat právě o
suverenitu parlamentu národního.
Podle této představy by Evropská unie měla dvě komory – již
existující Evropský parlament přímo zvolený občany evropské osmadvacítky a
evropskou komoru, jež by reprezentovala státy prostřednictvím jejich národních
parlamentů. Evropská komora by se nejprve týkala jen zemí eurozóny, jež by
souhlasily s větší politickou, fiskální a rozpočtovou unií. Ale mělo by to být
vymyšleno tak, aby bylo možné přijmout i ty země Evropské unie, které jsou k
něčemu podobnému svolné. Ministr financí eurozóny a nakonec i evropská vláda by
se evropské komoře zodpovídali.
Tato nová demokratická struktura by umožnila konečně překonat
současnou nemohoucnost. Zároveň bychom vyvrátili iluzi, že druhou komorou
zastupující jednotlivé státy může být rada složená z jejich čelních
představitelů. Je to falešná pohádka odrážející politickou neschopnost našeho
kontinentu – jedna osoba nemůže zastupovat celou zemi, pokud se tedy nechceme
smířit s trvale bezvýchodnou situací, kterou způsobuje princip jednohlasnosti
při rozhodování. Abychom prosadili kritérium většiny při hlasování o fiskálních
a rozpočtových záležitostech, je nutné vytvořit evropskou komoru. V té nebudou
jednotlivé země zastupovány pouze hlavou státu, nýbrž poslanci různých
politických přesvědčení.
Sloučit dluhy
Náš třetí návrh se přímo týká dluhové krize. Jsme přesvědčeni,
že jediným definitivním řešením je sloučit dluhy zemí eurozóny. V opačném
případě se budeme znovu a znovu potýkat se spekulacemi s výší úrokových sazeb.
Rovněž pro Evropskou centrální banku je to jediný způsob, jak provádět efektivní
a citlivou měnovou politiku tak, jak to činí Federální rezervní systém USA (který
by nemohl fungovat, kdyby se každé ráno musel rozhodovat mezi mírou zadlužení
Texasu, Wyomingu a Kalifornie). Sloučení dluhů bylo už de facto nastartováno se
zaváděním Evropského stabilizačního mechanismu, nadcházející bankovní unií a
přímými měnovými transakcemi Evropské centrální banky, které už daňové
poplatníky eurozóny více či méně ovlivňují. Nyní je důležité v tom dále
pokračovat a vysvětlovat, že tyto mechanismy jsou demokratické a legitimní.
Je třeba vrátit se k návrhu Evropského umořovacího fondu,
který vypracovala rada ekonomických expertů na konci roku 2011 pro německého
kancléře a jenž měl vést ke sloučení všech dluhů převyšujících šedesát procent
HDP dotyčné země. Měli bychom však do tohoto návrhu zahrnout i politickou
stránku věci. Nelze posoudit s dvacetiletým předstihem, jak rychle je možné
takový fond vyčerpat. Pouze demokratické těleso – tedy evropská komora s
reprezentanty národních parlamentů – by bylo schopné určit každý rok výši
společného deficitu na základě stavu ekonomiky.
Rozhodnutí této instituce budou jistě často mnohem
konzervativnější, než bychom si přáli, a jindy zase liberálnější. Bude se však
jednat o rozhodnutí demokratická, transparentní a opřená o rozhodnutí většiny.
Ti na pravici by rádi přenechali rozpočtová rozhodnutí institucím, jež ve
skutečnosti demokratické nejsou, nebo by je nechali zakonzervovaná v ústavě. Ti
na levici by zase chtěli nejprve záruku, že Evropa bude už navždy provádět
progresivní politiku jejich snů, až pak by byli ochotni přijmout jakékoliv
posílení politické unie. Pokud chceme překonat současnou krizi, těmto dvěma
úskalím je nutné se vyhnout.
Nové demokratické uspořádání
Diskuse o evropských politických institucích je často
označována za technickou nebo nedůležitou a jako taková je vytlačována na okraj
pozornosti. Odmítáme-li však řešit uspořádání demokracie, znamená to, že
přijímáme všespasitelnost tržních mechanismů a volné soutěže a že nevěříme, že
by demokracie mohla znovu převládnout nad kapitalismem 21. století.
Naše sociální modely jsou přitom důležitější než makropolitika
a fiskální problémy. Jsou obecným dobrem, o něž je třeba pečovat a uchovávat je.
Hrají rozhodující roli v tom, zda se nám podaří úspěšně se začlenit do
globalizovaného světa. Německé a francouzské iniciativy nebo jejich posílená
spolupráce (od sbližování fiskálních systémů po rostoucí zájem o sociální
investice) se míjejí účinkem. Evropské osmadvacítce se nedaří převést konsensus
o těchto věcech do konkrétních kroků, a dojde-li na finanční záležitosti, v
důsledku selhává. Evropská komora by mohla být tím správným místem, kde by se
dalo rozhodovat, jelikož by se zde o všech důsledcích spjatých s právy a
povinnostmi otevřeně diskutovalo. Působnost takových rozhodnutí může být široká
a lze si domyslet různá témata, o nichž by stálo za to jednat – například může
jít o téma německé správy korporací (zástupcům zaměstnanců byly poskytnuty větší
pravomoci, což přispělo k tomu, aby výrobní sektor přežil krizi). Dále může jít
o všeobecnou péči o děti, vzdělání, souběžnost sociálních legislativ či
zpoplatnění emisí oxidu uhličitého kvůli zmírnění klimatických změn.
Řada lidí s našimi návrhy nebude souhlasit: budou tvrdit, že
není možné přijaté dohody revidovat a že Francouzi nestojí o větší evropskou
integraci. Takové argumenty jsou však falešné a nebezpečné. Dohody se mění
neustále, například v roce 2012, kdy byl problém integrace vyřešen během zhruba
šesti měsíců. Bohužel se jednalo o špatnou reformu, která prosadila
technokratický a neefektivní federalismus.
Tvrdit, že veřejné mínění není Evropě nakloněné, a pak z toho
vyvodit, že by neměla nastat žádná změna v jejím fungování a institucích, nedává
smysl. Přijde-li německá vláda v nadcházejících měsících s novými návrhy revize
dohod, není vůbec jisté, že budou uspokojivější než ty z roku 2012. Ale než jen
sedět s rukama v klíně a čekat, je lepší pokusit se o konstruktivní debatu,
která by napomohla konečně dosáhnout sociální a demokratické Evropy.
