:: Thinking about Unthinkinkable / Myslime nemysliteľné. (Herman Kahn) ::  
  futurologia.sk
radi vytvárame scenáre možného budúceho vývoja...
 

Pošlite nám svoj odborný či popularizačný článok, text z oblasti futurológie, prognostiky. Ďakujeme!

 
 Čo je futurológia?
 Futurológovia
 Futurologické inštitúcie
 Futurologické časopisy
 Futurologická literatúra
 Futurologické URL linky
 Prognózy, vízie, stratégie
 Perspektívy
 Publikácie / E-Knihy
 Dlhodobá vízia SR
 Sylabus
 Odborní garanti
 Výbor FSS
 História FSS
 Činnosť FSS
 Podujatia FSS
 Konferencie FSS
 Dokumenty FSS
 FSS sekcia SKVR
 Prihláška do FSS
 Almanach FSS
 ZSVTS

FreeJob.sk

PhDr. Rastislav Tóth, CSc.
Bude prvá svetová atómová vojna?
Čas konania: 6. február 2020 (štvrtok) o 16:30 hod.
Miesto konania: Inštitút ASA na Gunduličovej ul. č. 12 v Bratislave

O významu futurologie pro politickou praxi

Prof. Dr. Karel Skalický, Th.D., teológ

Lidé se zabývali futurologií mnohem dříve, než ji tak nazvali. Provozovali ji po celé trvání lidské historie pod jinými jmény. Provozovali ji jako divinaci či mantiku, jak byla tato činnost nazývána v Řecko-římském kulturním prostoru. Řekové a Římané, ale i Babyloňané a Egypťané, ba vůbec všechny nám známé národy, se snažili různými metodami odhalit, co člověka a jeho společenství čeká a co ho nemine. Budoucnost je totiž enigmatická. Slibuje i hrozí, a tím v nás vyvolává naději i strach. Všichni více méně uvědoměle žijeme v očekávání věcí příštích, které ovšem mohou být příznivé i nepříznivé, dobré nebo zlé. Budoucnost byla proto pociťována vždy jako výzva. A člověk se snažil osten této výzvy ulomit divinaci.

Co je to divinace? Podle nejkratší přibližné definice je divinace magická metoda poznávání budoucnosti. V kontextu našeho setkání mne však nezajímá ani definice, ani fenomenologický popis divinace, jako spíše předpoklady, z nichž vychází a na nichž se zakládá. Základním předpokladem magického přístupu k hádání budoucnosti je přesvědčení, že budoucnost je už nějak obsažena v přítomnosti, že je v přítomnosti už nějak přítomná. Tato přítomnost budoucnosti v přítomnosti, ač obyčejnému lidskému pohledu nepostižitelná, je v ní už tak vepsána, tak zaznamenána a zakódována, že stačí, abychom dovedli tento skrytý, tajemný záznam dešifrovat a budoucnost ztratí svou enigmatickou tvář.

Jenomže k dešifrování tohoto skrytého záznamu je zapotřebí zvlášť cvičeného, zvlášť obeznalého, zvlášť uschopněného oka; oka, které by bylo zasvěceno do četby onoho zvláštního písma, jímž je budoucnost v přítomnosti vepsána. Divinace je tak jakési znalecké umění interpretace oněch známek a znamení, jimiž je budoucnost v přítomnosti zapsána.

Jak si toto znalecké umění četby budoucnosti osvojit, na to byly různé recepty, často velmi „technologické", o nichž se nebudu šířit. Avšak jeden fenomén, rozšířený v západní antické předklasické kultuře stojí za zmínku. Je to fenomén Sibyl. Kdo to byly Sibyly? Latinský spisovatel Servius říká, že „Sibilla dicitur puella cuius pectus numen recipiť, což by se dalo přeložit poněkud volněji jako „dívka nadaná posvátně věšteckým duchem". O těchto Sibylách se Platón ve svém dialogu Fedro vyjadřuje s velikou úctou a uznáním, protože tyto ženy prý předpovídaly budoucnost z božské inspirace, která je uváděla do takového vytržení mysli, že vypadaly, jako by byly pomatené. Platón však zdůrazňuje, že to byla pomatenost nikoliv patologická, ale božská.

Dnešní futurologové se ovšem od tohoto starověkého hádání a předpovídání budoucnosti značně liší. Zatímco starověcí „futurologové" pozorovali blesky, stromy, keře, plody, ptáky, jejich tah a jejich játra a mnoho dalších jevů, které chápali jako šifry budoucnosti, dnešní futurologové jsou skromnější a zaměřují se spíše na současné hospodářské, společenské a kulturní trendy.

Jsou skromnější v tom smyslu, že se nesnaží budoucnost ani uhádnout, ani hádat, ale jen odhadovat. Jejich výpovědi o budoucnosti nejsou proto apodiktické: to a to se jistě stane, ale kondicionální, podmíněné: budou-li pokračovat tyto dnešní trendy, pak můžeme za tolik a tolik let počítat s těmito katastrofami, nebo: dojde-li k těmto vynálezům, nebo k těmto konfliktům, nebo k těmto politickým konstelacím, můžeme očekávat tyto situace, které lze nastínit těmito scénáři. Dnešní fuiurologie proto pracuje - jak se mi zdá - s poněkud jiným pojetím budoucnosti, než divinace. Jde o dvě pojetí, jejichž rozdíl vysvitne na dvou odlišných příbězích vyprávěných ten první Řekem, kdežto ten druhý Hebrejcem. Mám na mysli příběh o králi Oidipovi a příběh o proroku Jonášovi.

O Oidipovi, ještě dříve než se narodí, existuje předpověď, kterou se jeho otec dozví, předpověď, že Oidipus, až vyroste, zabije svého otce a ožení se se svou matkou. Proto chce Oidipův otec tuto předpověď zneplatnit tím, že novorozeného Oidipa odevzdá pastýři, aby ho utratil. Božská předpověď se však splní i proti lidským snahám, které se pokouší uskutečnění předpovězené budoucnosti znemožnit. Jak je z celého příběhu patrno, budoucnost je v něm pojata jako něco, co je naprosto jednoznačně určeno, takže se uskuteční i přes všechny lidské snahy ji znemožnit. Tato budoucnost je totiž schopna ve svém jednoznačném předurčení obelstít a uskuteční se právě skrze jejich jednání, kterým se jí snažili znemožnit. Podivně lstivá je tato dialektika řeckého osudu. A mám za to, že tato řecká lest osudu nemá tak daleko k oné Hegelově dějinné Lsti Rozumu, která si dovede posloužit i těmi lidskými záměry a snahami, které zdánlivě jsou přímo proti uskutečnění záměrů absolutního Rozumu.

Trochu jinou budoucnost máme v biblickém příběhu o proroku Jonášovi. Ten z pověření Hospodinova, který ho posílá kázat proti Ninive, jde do tohoto velikého města, jehož nepravost vystoupila až před tvář Boží a volá proti němu, co mu Bůh nařídil: „Ještě čtyřicet dnů a Ninive bude zničeno." Tento ortel se zdá bezpodmínečný. Zdá se, že dny Ninive jsou sečteny. Tak to alespoň chápe Jonáš. Jenže stane se cosi, co nepředvídal. Ninive se pod dojmem Jonášova kázání odvrátilo od své nepravosti, takže Bůh, když viděl, jak lituji své zlé cesty a jak ji opouštějí, i on litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil, a neučinil ho. Jonáš se proto velice rozčílil. Zřejmě i on dával přednost budoucnosti jednoznačně určené. Ale Hospodin mu řekl: Tobě je líto, že uschl skočec, pod kterým odpočíváš a mně by nemělo být líto tohoto velikého města, v němž je tolik lidí a tolik dobytka?

Jak je vidět z tohoto příběhu, biblická budoucnost není jednoznačná, je podmíněná. Zůstane-li Ninive vězet ve své nepravosti, za čtyřicet dnů s ním bude konec. Rozhodne-li se však svobodně odvrátit se od své nepravosti, zničeno nebude. Jinými slovy to znamená, že budoucnost není v přítomnosti obsažena jednoznačně, ale dvojznačně, ba možná i mnohoznačně. A to proto, že budoucnost se tu napojila na jeden nevypočitatelný činitel, totiž na lidskou svobodu. V biblickém příběhu je toto napojení podáno sice jen narativně, spekulativně (či metanarativně) však bude rozvedeno až v pozdním středověku, a to jezuitskou humanistickou teologií Molinovou, která proti dominikánské deterministické teologii Baňezově vytvoří pojem tzv. „futuribilii". V prvním přiblížení by se dala tato futuribilia opsat jako soubor všech možných budoucích alternativ, které musíme postulovat, vezmeme-li vážně skutečnost, že člověk je svobodný, takže to, co svým rozhodnutím v budoucnu uskuteční, předpokládá zároveň jiné neuskutečněné přesto však uskutečnitelné alternativy, které by byl uskutečnil, kdyby se byl rozhodl jinak, než se rozhodl; alternativy, které sice člověk, jenž je neuskutečnil, nemůže dobře znát, ale které zato zná Bůh, jenž ve své prozřetelnosti počítá s lidskou svobodou.

Mám za to, že dnešní futurologie předpokládá takové pojetí budoucnosti, které je mnohem bližší tomuto biblickému a jezuitskému pojetí, než onomu řeckému, které se v Baňezově teologii dožaduje též svého pokřtění. Zda právem, o to se vedly dlouhé spory, které nakonec vyzněly do prázdna. Nicméně myslím, že odpor, který křesťanská církev vždycky měla vůči divinaci, napovídá, že duch křesťanství se nemůže dobře smířit s tím, že budoucnost by byla v přítomnosti obsažena jednoznačně. A moderní futurologie, aniž si to třeba uvědomuje, se rozhodně kloní na síranu mnohoznačné budoucnosti. Dnešní futurologie se mi však zdá jak svou povahou tak svou metodologií spíše futurografií než futurologií, protože spíše popisuje budoucnost, než aby o ní hloubala. Je to konečně pochopitelné. Neboť uráčí-li se občas ekonomičtí a političtí manažeři obrátit se na pěstitele této nové vědy se svými otázkami, nechtějí slyšet filosofické úvahy o budoucnosti, ale chtějí vědět, zda kapitál, který dnes investují do zamýšlených projektů, nebude budoucím vývojem promarněn. Proto mají zájem o nejpravděpodobnější popis budoucích možných vývojů a ne o hlubokomyslné úvahy o budoucnosti jako takové. Mají zájem o budoucnost nakolik je ekonomicky, mocensky a politicky využitelná. Mají zájem o fuíurologii jen nakolik je futurografie, zatímco futurologie jako futurosofie je nezajímá.

Toto je ovšem optika utilitaristická, která může být krátkodobě chytrá a úspěšná, ale nakonec vždycky příliš krátkozraká. Dlouhodobé civilizační proměny mají pro své posuny a vzmachy zapotřebí silnějších motivací než jsou ty utilitarisíické. Takové silné motivace se však neobejdou bez silné naděje. Ta však není možná bez obzíravých a daiekozřivých výhledů do budoucnosti. Ty však nejsou možné bez futurologie, která by byla netoliko futurografií, ale futurosofií, hlubokou, realistickou a přesto prorockou futurosofií.

Taková futurosofie nám však musí dát něco víc než sérii hypotetických scénářů popisujících svět jak bude vypadat za třicet, za padesát nebo za sto let. Musí nám dát výhled až na konečné vyústění celého lidského příběhu na této zemi, neboli, musí odpovědět na otázku po cíli a smyslu lidských dějin jako celku. Nedovedu si totiž představit humanismus opravdu silný, což znamená humanismus inspirující k velikému úsilí o lidskost univerzálně altruistickou čili prostou nacionální, rasové, třídní, politické, ideologické a náboženské nenávisti, humanismus vždy vstřícný a otevřený dialogu a podle možností i účinné pomoci, bez tohoto pevného Archimedova bodu Omega. Na tom se jistě shodne naprosto převážná většina lidí, protože požadavek cíle a smyslu lidských dějin je vůbec první a základní požadavek lidského rozumu myslícího globálně. Člověk si přece nemůže dobře myslet, že příroda vyprodukovala rozum jen proto, aby mu nakonec dokázala, že je jen absurdní emanací nerozumu. Rozum, Logos se proto musí i přes veškerý nerozum, který se prozatím ještě v našem světě až příliš roztahuje a někdy dokonce i vládne, prosadit. Prosadit ne násilím, i když to je někdy též nutné. Ne prací, i když ta je nanejvýš potřebná ba povinná. Ne jen organizací, i když ta je velice užitečná. Ne jen vědou, i když ta je po deseti Božích přikázáních jedenáctým přikázáním našeho rozumu. Ne jen technikou, i když bez ní se dnes neobejdeme, Ani ne jen tím vším dohromady. Chceto ještě něco nad to, něco nevypočiíatelného a nemanipulovatelného, něco, co někteří nazývají inspirací či múzou, jiní vanutím či vnuknutím Ducha a opět jiní osvícením či milostí a ještě jiní prostě pomocí Boží.

Je to něco, co jakoby k nám přicházelo z jiného světa, co však přesto ovlivňuje budoucnost tohoto našeho světa, ba víc, co ji do určité míry znovu tvoří. Tato budoucnost ovšem není už jen futurum, ale spíše adventus. Není to budoucnost, která vyrůstá jen z možností dřímajících v přítomném jsoucnu, ale je to budoucnost přicházející - adveniens - jakoby shůry, aby rozdmýchala v přítomném jsoucnu něco nového, co by se jinak nikdy nerozhořelo. Proto všude v povědomí lidstva je více či méně výrazně přítomno přesvědčení, že vyšší božské síly vycházejí svými nečekanými a nepředvídatelnými sděleními a zjeveními člověku vstříc, aby mu pomohly orientovat se v nepřehledném labyrintu skutečnosti a poodhalily mu onu polární hvězdu bodu Omega, k němuž směřuje vesmírný vývoj a lidské dějiny. A s tím bych mohl skončit.

Nicméně, dovolte mi, abych přece jen dodal ještě jednu věc, kterou nemohu dobře zamlčet. Tento bod Omega je totiž v povědomí židů, křesťanů a muslimů nějak spojen se vzkříšením či zmrtvýchvstáním člověka čili s jeho transfigurací, proměněním a oslovením. Je to zajisté smělá idea, která se v náznacích vyskytovala i ve starých mysterických kultech a je přítomna i v zoroastrismu. Ba víc; dnes se tato idea rozvíjí nejenom v díie Teilharda de Chardina, v bohatě rozvětvené teologii naděje a ve filosofii vzkříšení francouzského filosofa Jeana Guittona, ale byla svým způsobem přijata i bývalým ideologem komunistické strany Rogerem Guaraudym, který neváhal napsat, že není-li možné zmrtvýchvstání, resurrection, není možná ani revolution. Tato idea však nepřitahuje jen teology a filosofy. Známý fysik a kosmolog Frank J. Tipler jde ve své poslední knize The Physic of Immortality tak daleko, že dokazuje toto konečné, eschatologické zmrtvýchvstání matematicky.

Necítím se kompetentní vyslovovat se o správnosti tohoto matematického důkazu, k jehož možnosti mám jako teolog své výhrady, o nichž se tu nemíním šířit. Zmiňuji se o tom hlavně proto, abych otřásl dnes ještě dosti rozšířeným názorem, že takové věci jako vzkříšení a zmrtvýchvstání nepatří do vážné a slušné vědecké společnosti. Ne patří tam. A patří tam navíc tehdy, když se začne mluvit o budoucnosti. Vždyť co by byla budoucnost, kdyby smrt, skon a zmar měly mít poslední slovo? Ne, prostá, přímočará a přece hluboce esenciální logika našeho rozumu nám napovídá, že jediný možný smysl tohoto křehkého, pomíjivého a často tak bolestného byť přesto tak krásného života spočívá v produchovnělé a znesmrtelněné Plnosti života. V té Plnosti života, do níž - mám-li hovořit ze svého nehlubšího přesvědčení - vstoupil skrze své utrpení a smrt člověk Ježíš z Nazareta, jenž se tím stal Kristem, což znamená prožhnutím a prozářením Božího Ducha přetvořeným Novým člověkem, který je počátkem nového člověčenstva ba celého nového stvoření, o němž zpívali v dalekozřivém jasnozření ti zvláštní a jedineční dávnověcí futurologové, jimiž byli izraelští proroci.

Text bol publikovaný - Sborník příspěvků ze 4. mezinárodního kolokvia „Koncipování budoucnosti v Evropě´97“. Praha 1997, s. 16-19.

Prof. Dr. Karel Skalický, Th.D.
Katedra systematické a ekumenické teologie
Teologická fakulta JU
Kněžská 8
370 01 České Budějovice
Tel.: + 420 387 773 514
E-mail: skalicky@tf.jcu.cz



 

Spätné odkazy: Tu môžete mať link! | Predávame textové odkazy!

HĽADÁME SPONZOROV PRE NAŠE NEKOMERČNÉ PROJEKTY

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | www.fyzika.sk | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk


tagy / značky

futurológia náuka predpoveď výskum svet budúcnosť prognostika  futuristika veda politika ekonómia ekonomika média kríza apokalypsa inovácie komunita osveta spoločnosť štát komunikácia demokracia kultúra kontrola výchova transparentnosť kapitalizmus komunizmus plánovanie trh ľudstvo človek práca prognózovanie solidarita utópia civilizácia chaos čas pokrok vízia kvalita participácia perspektívy stratégia


 

Hurghada

Sharm El Sheikh

Mallorca

Rhodos

Cyprus

  Odporúčame rozlíšenie monitora 1024 x 768, farby True Color (32 bitov), prehliadač Internet Explorer, FireFox, Opera.  

Odborní garanti domény sú doc. PhDr. Ladislav Hohoš, CSc. a Mgr. Peter Krákorník. Doména je súčasťou projektu obč. združenia veda.sk
Copyright © 1999 - 2022 veda.sk | Ochrana osobných údajov | All rights reserved | Made in Slovakia | Design by Mgr. Peter Krákorník - AKRONET